Ne náhodná je podobnost s principy Montessori pedagogikou, kterou ilustruje hlavní heslo:
„Pomoz mi, abych to dokázal sám.“
V přirozeném vzdělávání se děti učí tím, že věci dělají, nacvičují, vícekrát opakují s využitím manipulace s předměty. Součásti třídy jsou didaktické pomůcky, názorný učební materiál, který umožňuje dítěti poznávat svět všemi smysly – zejména sluch, hmat, zrak a propojení s pohybem, což v postupných krocích zajišťuje trvalé pochopení látky.
Důraz je kladen na zájem, jako nejlepší prostředek vnitřní motivace. Vyvolat jej u dětí mohou podnětné situace, prostředí, využívání pomůcek a poskytování takové míry informací, které žáky nezahltí.
Snahy o vyloučení vnější motivace, která je považována za narušení dětské koncentrace.
Děti prochází kurikulem, ale současně rozvíjejí své silné stránky, zabývají se tématy, která je zajímají.
Učení v kontextech – děti často nerozumí tomu, co se učí, daleko důležitější je vzdělávání pro život, učit se to, co potřebuji znát a můžu uplatnit v životě. Základním vodítkem ve vzájemném vztahu je, nedovolit si k dětem nic, co nechceme, aby si dovolili oni k nám vyučujícím, dospělým.
Cesta k vhodnému chování vede přes společné utváření pravidel soužití ve třídě, škole. Když jsou tato pravidla utvářena společně s učitelem a dětmi, děti se jim ochotně řídí a samy dohlížejí na jejich dodržování. Respektující přístup umožňuje dětem vytvářet si vysokou sebeúctu.
Dospělý nastavuje dětem pevné a jasné hranice, reaguje tak citlivě na jejich potřebu řádu, v rámci tohoto řádu mají děti svobodu, ale jen takovou, jakou unesou. Jasné a bezpečné prostředí významně napomáhá procesu učení a rozvoji.
Děti nedostávají hotové poznatky od učitele, na většinu věcí si přicházejí samy. Učitel je odpovědný za specifické připravené prostředí a je dítěti laskavým a respektujícím průvodcem.
Učitel činnosti dětí koordinuje, podporuje jejich nezávislost, což je první krok v jejich svobodném vývoji. Má-li dítě nad sebou neustále dohled, nenaučí se samostatnosti, sebedisciplíně a odpovědnosti za svá rozhodnutí. Pokud se dítě pro něco rozhodne, je jeho povinností práci dokončit.
Vzdělávací prostředí nabádá a láká k učení, děti vymyslí spoustu zajímavých a nových řešení, také v souvislosti s nepřítomností obavy a strachu ze špatných odpovědí, jsou ve svém myšlení svodné.
S možností volby jde ruku v ruce i zodpovědnost za svůj výběr a svá rozhodnutí, spolupráce s ostatními, pomoc v případě potřeby.
Přirozené vzdělávání rozvíjí komunikační dovednosti jako požádat si o pomoc, vyjádření svého názoru, a to i nesouhlasného, vyjádřit své potřeby, zeptat či doptat se na potřebné informace.
Přirozenější stav ve vzdělávání je výuka ve věkově smíšených třídách (pestré společenství), které spíše odpovídá reálnému životu, kde málokde potkáváme pouze skupiny svých vrstevníků. Učí to děti být v různých rolích, starší pomáhá mladšímu, mladší vidí, čím se budou zabývat, až zvládnou úkol, který teprve přijde. Děti si učivo předávají i mezi sebou, což je hlubší smysl porozumění (je rozdíl něco umět a umět to také předat). Možnost zažít úspěch mají i ti žáci, kteří by ve třídě vrstevníků pravděpodobně neměli takovou šanci být ostatním nápomocní nebo být dokonce vzorem. Tady může například druhák předčítat prvňákovi nebo čtvrťák páťákovi. Nebo naopak, pokud je žák, kterého baví matematika, nemusí celé pololetí počítat do pěti a nudit se, ale může se přidat ke starším.
Znalosti jsou jen jedním aspektem hodnocení, vedle neméně důležitých sociálních dovedností, přístupu k práci, snahy a individuálního pokroku, pozitivní zpětné vazby – zaměřené na průběh práce, kdy rodiče i děti vědí, co se daří a na čem ještě pracovat, práce s chybou – kdy chyba je přeci v životě běžným jevem, je chápána jako naprosto přirozená věc, ke které v procesu učení dochází, společného sledování individuálních pokroků s absencí srovnávání mezi sebou (v současnosti tolik diskutovaný formativní typ hodnocení).
Individuální přístup ke každému dítěti, respekt osobního pracovního tempa i potřeb.
Snaha o diferencovaný jazyk, který nehodnotí, neposuzuje, ale dává najevo, že dítě získalo novou dovednost, za přítomnosti náklonosti a radosti z odvedené práce a výsledku.